Z deníku Alberta Tomby

Den první

První den mladí lyžníci přijeli ve vánici autobusem. Vydali se do půjčovny lyží, kde získali profesionální vybavení. Poté se přesunuli na chatu Rychlov, kde se ubytovali. Musím říct, že čeština je velmi hlučný jazyk, zvlášť pokud jí mluví mládež. Prý vypukly i punské války, ve kterých bojoval i můj pra pra ….. dědeček. Bitvy ustaly, hluk oněměl a byla slyšet jen meluzína. Na první „ostrý“ den všichni se těšili. Vyrazit na zasněžený svah s krásnými panoramaty, to je sen každého. Po vydatné snídani se lyžníci rozdělili do skupin podle toho, jak se cítí na lyžích. Od těch co budou stát na lyžích poprvé po ty, kteří se ptali instruktorů, kdože jako je ta Ledecká?! Po teoretické přípravě u některých následovaly první pokusy na lyžích. Chvilku jsem mě pocit, že se nejedná o sjezdové lyžování, ale o krasobruslení. Zahlídnul jsem trojitý odpíchnutý rittberger a čtverný toeloop. Po mnoha průpravných cvičení se krasobruslení postupně přeměňovalo na sjezdové lyžování.

Den druhý

Druhý den začal vydatnou snídaní, kde mě velmi zaujaly smaženky. To u nás v Itálii neznáme. To jen samá pizza či špagety, ale smaženka, to je „žraso“. Vůbec česká kuchyně je zajímavá. K obědu zelňačka a prý tradiční krkonošský borůvkový knedlík s tvarohovým přelivem. Vzal jsem si od místní šéfkuchařky recept a u nás v Miláně si otevřu českou restauraci s názvem BOMBA od Alberta TOMBA. Ale zpět k lyžařskému hodnocení. Druhý den lyžníci udělali obrovský posun vpřed nejen na svahu, ale i v celkovém pojetí lyžování. Ráno jsem ještě zahlédl jeden či dva lety na lyžích do hlubokého sněhu a pár tureckých sedů na vleku, ale odpoledne bylo vše jinak. Jakoby mávnutím kouzelného proutku: nikdo nelétal, nikdo nesedal na vleku a všichni brilantně sjížděli sjezdovku včetně přilehlých muld.

Den třetí

Třetí den = kritický den. Starý známý statistický údaj říká, že třetí den minimálně půlden nelyžuj. Pravidlo kritického dne platí i u nás v Itálii. Krom třetího jsou kritické také první, druhý, čtvrtý, pátý a šestý den. Sedmý den se za kritický nepovažuje, páč se většinou jede domu. Jak jsme tedy krizi přečkali? Dopoledne bylo zdokonalování v dovednostech na svahu a vleku. Některé oddíly zkoušely proniknout do kouzel carvingového lyžování. Počasí bylo oproti předešlým dnům chladnější, ale občas vylezlo i il sole – slunce (poznámka google překladače) a osvítilo protilehlé stráně a kopce. Pohled na údajné Horní Mísečky nám zůstal i nadále skryt. Třeba se ho ještě dočkáme. Po obídku, což byl Pepkův špenát s nějakým moravským brabcem z Kyjeva a bramborovým knedlíkem, jsme se vydali dobýt místní nejvyšší vrh, Žalý. Cesta byla příjemná, prakticky neustále do kopce. Tak mě napadlo, proč tu nepostaví jezdící schody, lanovku či metro. Překvapilo mě, že tento velice rozumný nápad podpořilo i mnoho našich lyžníků. Pohled do okolí z místní rozhledny byl grandioso. Bohužel ho viděli jen ti, kteří zdolali vrch dřív, než Krakonoš seslal sníh. Do chalupy jsme se vraceli s přicházejícím soumrakem noci a pozorovali jsme rolby jezdící na okolních sjezdovkách. Musím říct, že Krkonoše jsou krásné nejen za každého počasí, ale i za každého světla či dokonce tmy.

Den čtvrtý

Začal krásným výšlapem z chalupy vzhůru pro běžky do půjčovny. Výstup měly děti už nacvičený ze včerejší expedice na vrh Žalý. Po získání vybavení jsme stoupali dál, nám opět známou trasou, téměř až k chalupě Karolínka, kde začínají běžecké okruhy. Ač jsem v Čechách výjimečně, překvapilo mě, že jsem potkal starého známého. Kousek od nás, v osadě Bedřichov, má penzion Standa Řezáč. Na Benecko jezdí trénovat. Prý jsou tu ty nejlepší trasy na jih od severního pólu. Bylo fajn se Standou prohodit pár vřelých slov v čeko-anglo-německo-italštině. Dovoluji se s vámi podělit o to nejdůležítější. „Tdej is very gut vetr an houp majne ski is gut pripéred and gut rejl. Zkusit šušin daunhil. Lo vato na flugcuk. Gif Alofok. Ajm veri hepi, Alberto.“ Můj volný překlad: „Tak určitě je krásné počasí, lyže jsou v cajku a stopa projetá. Vyrazím na Rovinka na kofolu. Jsem pozitivně naladěn, Alberto“. Poprosil jsem Standu, aby dětem ukázal, jak se na běžkách pohybovat a nepadat. Standa ukázal vše a hlavně nám pak ukázal záda, když se rozjel. To byla bohužel poslední chvilka, co jsme ho viděli. Když jsme dorazili na Rovinka, což byla štreka asi 3 km, Standa už tam nebyl. Běžky byly vtipné, někoho nadchly a někdo byl rád, když je sundal a mohl si v klidu vychutnat frankfurtskou polévku, která na nás čekala na chalupě. Po chvilce poledního klidu se někteří, včetně mě, vydali na českou zimní specialitu, sjezd na igelitu. Vybral jsem si igelitovou tašku nejmenovaného obchodního domu. Billa žluto červená. Užili jsme si při sjezdu mnoho „srandy“. Musím tento sport zavést i u nás v Itálii. Večer k nám přišel člen horské služby a zasvětil nás do tajů Krkonoš. Vysvětlil nám, jak se vybavit do hor, co dělat v krizové situaci a ukázal nám i své vybavení. Musím přiznat, že mě to dost zaujalo a už vím, že si pletené rukavičky od babičky raději nechám doma.

Den pátý Biatlon

Téměř český zimní národní sport. Lyžníci využili techniky, kterou je včera naučil Standa, a dnes k tomu přidali střelbu na terč. Na výběr měli z následujících zbraní: ruský samopal AK47 – Kalašnikov, americkou automatickou pušku M16 a míček se suchým zipem. Kupodivu si všichni vybrali míček. Jak zajímavé, že? Poté se vydali na okruh a v případě netrefení terče měli trestnou otočku. A museli se trefit. Večer byl ve znamení zábavy podle tříd 7.C a 7.D. Hráli jsme hry, u kterých se muselo přemýšlet, což mi dalo věru zabrat. Následoval hudební koncert Petra Heichela, při kterém omdlévaly nejen lyžnice, ale i instruktorky. Po chvilce omdlela i sama hlavní hvězda večera. Z tohoto důvodu se všechna celodenní obrazová dokumentace musela skartovat.

Den šestý

Na poslední den jsem se těšil ze všech dnů nejvíc. Ne snad proto, že již zítra vyrazím směr Itálie, ale proto, že se dnes jela moje královská disciplína, slalom. Lyžníkům jsem postavil lehkou trať, kterou jezdila moje babička ještě v pětadevadesáti. Naši lyžníci ji zvládli nad očekávání dobře. Nikdo nespadl a všichni projeli trať rychleji, než to jezdívala babička, což bylo 3 dny, 2 noci, 8 hodin, 15 minut, 39 sekund a 83 setin. Všichni jsou Tomba! Po večeři následovalo vyhodnocení celého LVK. Lyžníci se dozvěděli výsledky biatlonu a slalomu. Potěšilo mě, že vítěz mužské kategorie byl rychlejší než já. V ČR roste obrovský talent, který je ovšem třeba vybrousit jako diamant. Vyhodnoceny byly i další kategorie např. pořádek na pokoji a maiale (vepř) kurzu. Následovalo ocenění všech lyžníků. Získali originální medaile a pamětní listy. Po vyhodnocení následoval live koncert na kostce v prvním patře. K tanci, poslechu a spánku hrálo Duo P+P, které znáte z mnoha televizních estrád, jaké svět neviděl. Co dodat na závěr? Velký dík patří lyžníkům, rodičům, instruktorům, vedení ZŠ Juventa, kuchyni, panu vlekaři, majiteli a zejména paní učitelce Daně Tvrdé za organizaci a nekonečné množství práce. No a málem bych zapomněl poděkovat Krakonošovi za dodávku sněhu a skvělého počasí.

Takže ciao zase někdy.